Lucie Dvořáková
Přes víkend jsem se stala cukrářkou
Nadýchané lívanečky s borůvkami. Krémový ořechový dort. Jemná panna cotta s růžovou vodou. Cokoliv, co pro vás štíhlá tmavovláska v pražském Café Lounge připraví, vypadá a hlavně chutná skvěle. Jako od vzdělaného a lety zkušeností vybaveného profesionála.
O to víc vás pak překvapí, když zjistíte, že dezerty a koláče z kuchyně posílá původní profesí projektová koordinátorka v IT, která se do cukrářského rondonu oblékla teprve před půl rokem.
Ale popořádku. Začalo to trochou volného času a blogem. Ten si Lucie Dvořáková založila jednoho odpoledne před pár lety, tak trochu z hecu, tak trochu z nudy. Pojmenovala ho Chez Lucie a stal se pro ni místem, kde se mohla věnovat něčemu jinému než práci. „Chtěla jsem zjistit, co mě vlastně baví,“ říká. A zároveň si schovat recepty z večírků, které pořádala u sebe doma.
Rada od Lucie Dvořákové
Neváhejte příliš dlouho, ať vám příležitost neuteče.
Mezi recepty na saláty nebo roastbeef se postupně začaly objevovat cheesecaky, dorty a makronky. A sladké najednou jasně převažovalo. Od čokoládového dortu se propracovávala k odvážnějším kombinacím – tartletkám s kávovým krémem podle francouzského mistra Pierra Hermého, věnečkům Paris-Brest nebo karamelovému cheesecaku s korunou z makadamových ořechů.
„Najednou se u mých receptů objevila spousta komentářů a dotazů. Zkoušela jsem nějak zkoumat ty statistiky, ale nechápala jsem. Pak jsem zjistila, že mě zmínil pan Cuketka,“ vysvětluje Lucie, jak se z Chez Lucie stal jeden z nejoblíbenějších cukrářských blogů v Česku.
Kamarádky, známí a známí známých si u Lucie začali dezerty objednávat – najednou vyráběla několikapatrové potahované svatební dorty s marcipánovými dekoracemi nebo 800 makronek na narozeninovou oslavu. Zákusky začala péct i pro vyhlášené pražské kavárny I Need Coffee! nebo Al Cafetero. Po nocích, protože ráno ji čekala její opravdová práce v kanceláři na Chodově.
„V práci jsem neměla pocit, že něco vyrábím. Prohráli jsme spoustu zakázek, po kterých zbyla jen kopa papírů, o kterých víte, že se na ně nikdo nepodívá. Z pečení a cukrařiny mám hroznou radost, protože výsledky jsou hmatatelné. Sice se to sní, ale ti lidi jsou šťastní,“ říká Lucie.
Frustrace z práce narůstala. Lucie, kterou do změny kariéry tlačili i přátelé, si ale opustit původní profesi stále netroufala. Když se naskytla první větší šance stát se cukrářkou na plný uvázek, telefon zvedla pozdě a příležitost pracovat v kuchyni Café Lounge prováhala. „Hlásit se o místo profesionální cukrářky mi přišlo hrozně drzé,“ směje se. „S majiteli jsme se ale nakonec domluvili, že budu do jejich kuchyně chodit jednou za čas o víkendu a zkoušet vlastní nápady.“
Když vyhlásili pátrání po cukrářce na plný úvazek podruhé, už nezaváhala.
„To je masakr, řekla jsem si, druhá šance se neopakuje. Rozhodla jsem se hrozně rychle. V pátek jsem to věděla a v pondělí jsem nastoupila,“ popisuje Lucie překotnou změnu kariéry.
Z – podle vlastních slov – „kancelářské krysy“ se přes víkend stala profesionální cukrářkou. Vstává za hluboké tmy, nikdy nepracovala víc, ale podle svých slov taky nikdy nebyla spokojenější, než je teď.
„Když se zpětně dívám na svoje rozhodnutí, je mi hrozně dobře. Teď jsem byla v kuchyni 11 dní na všechny směny sama, kolegyně byla na dovolené. Bolely mě šlachy, do toho hrozné vedro a prostě nejde jako v kanceláři vzít si práci domů a mezitím se trochu prospat. Čekala jsem, kdy si začnu nadávat a litovat se, že vstávám v půl páté ráno, což pro mě navždycky bude noc, ale ta chvíle vůbec nepřišla. Řekla jsem si, že jestli to nepřišlo teď, kdy jsem byla nadopovaná ibáčema, tak ta chvíle už nepřijde,“ usmívá se Lucie. I když vypadá opravdu unaveně.